Poems by Josef Kučera Translated by Joshua Mensch
Pompeii
I see you playing immersed in the light,
I hear the melody.
With that note began the destruction of Pompeii,
that tierce the rumble of the lithospheric plates,
with that chord began the cracking of the ice,
that song the close encounters of an indeterminate kind,
sent out into space like a prayer,
hushed and imprecise as the hum of a fire
strolling into the nearest darkness.
In this light it can be said that you were.
I can see only your skull pushing into the world
like a secret temporarily hidden by life,
the last word on the last line.
Pompeje
Vidím tě hrát ponořeného do světla,
slyším tu melodii.
Tímhle tónem začala zkáza Pompejí,
touto tercií dunění litosférických desek,
tímto akordem praskání ledu,
touto skladbou blízká setkání neurčitého druhu,
vyslaná kamsi do vesmíru jako modlitba,
tichá a nepřesná jako hukot ohně
kráčející do nejbližší tmy.
V tomhle světle je možno říci, žes byl.
Vidím už jen tvou lebku deroucí se na svět
jako tajemství skryté dočasně životem
posledním slovem na poslední řádce.
Boatman
Again that honking.
Is it a ship or a ferry?
What does the boatman want?
Will he ask for money,
or the memory of a cold evening?
I lingered over the dark eye of the lake,
a cold stone pressing into my bones,
the air heavy with waiting, grass choked with scent,
and you were approaching
like a cat dragging itself from a hunt along the fences,
come, my love, we’ll go together.
Převozník
Zase to houkání.
Je to loď nebo prám?
Na co se zeptá převozník?
Bude chtít zaplatit penězi,
nebo vzpomínkou na chladný večer?
Zůstal jsem stát nad temným okem jezera,
studený kámen tlačil v kostech,
vzduch těžký čekáním, tráva rdousila vůní,
a ty jsi přicházela,
jako kočka táhnoucí se z lovu podél plotů,
pojď, lásko, nastoupíme spolu.
Dwelling, or Not a Dwelling
for Václav Bělohradský
The interior of the apartment emptied out,
on the walkway beams and floors someone dragged out,
a table carved with a mountain and the black eye of a lake,
two twisted chairs.
It rumbled like an empty shell,
a greyed-out hollow of an apartment,
whose blown-out windows
had leaked all smells and sounds.
There was silence as in a deserted hive,
onto a street surprised by the first storm,
heard as from within a barrel,
shuffling steps of uncertain direction,
the pain of lives unlived.
Onto the black eye of a lake
a swan touches down.
Byt, či nebyt
Václavovi Bělohradskému
Útroby bytu vyprázdněny,
na pavlač kdosi vyvlekl trámy i podlahy,
stůl s vyrytým pohořím a černým okem jezera,
dvě pokroucené židle.
Duněl jako hladová skořápka,
zašedlý výduněk bytu,
kterému prázdnými okny
vytekly všechny vůně a zvuky.
Nastalo ticho jako v opuštěném úle,
do ulice překvapené první bouřkou
se jako ze sudu ozývají
šoupavé kročeje nejistého směru,
bolesti neprožitých životů.
Na černé oko jezera
dosedá labuť.
To Enter So
The evening train, smelling of work,
the food containers poignantly empty,
to disembark so
in Ústí nad Orlicí or Česká Třebová,
sleepwalk through snow towards the light,
to go into someone else’s apartment,
load coal into the furnace,
sit down at the table to an open newspaper,
permit oneself a heap of stew from the stove
with fresh bread and red onions,
a few beers to go with it,
a few of the usual phrases for this time of day,
to make oneself tea with a spoonful of honey,
to enter so
the middle of life.
Vstoupit tak
Večerním vlakem, navonění prací,
nádoby na jídlo dojímavě prázdné,
vystoupit tak
v Ústí nad Orlicí nebo České Třebové,
jít sněhem náměsíčně za světlem,
vejít do cizího bytu,
přiložit uhlí do kamen,
sednout si za stůl k rozečteným novinám,
nechat si nandat guláš z plotny
s čerstvým chlebem a červenou cibulí,
k tomu pár piv,
pár vět obvyklých pro tuto denní dobu,
udělat si čaj se lžící pastovaného medu,
vstoupit tak
doprostřed života.
Approximately How Inaccurate Are Memories?
Luso – Mata do Bussaco
Today the clouds have the same color
as that time after the storm over the city
when the sun, crossing the sky,
was pierced
like a morning prayer by a swift’s cry,
the brightness of day by the beat of a bell.
I remember recalling some kind of
ridiculous expression that didn’t fit the moment,
something from me imprinted on the damp morning.
It was like scraping the bottom of a keel,
an inertial disturbance as the body continued on
but the soul was sailing off in another direction.
Přibližně jak nepřesné jsou vzpomínky?
Luso – Mata do Bussaco
Dneska mají mraky stejnou barvu,
jako tehdy po bouřce nad městem,
kdy slunce procházelo nebem
bylo probodnuté
jako ranní modlitba křikem rorýse,
jas dne tlukotem zvonu.
Vzpomínám si, že se mi vybavil nějaký
směšný výraz, který se nehodil k té chvíli,
něco ze mě se otisklo do vlahého rána.
Bylo to jak škrábnutí kýlem o dno,
narušení setrvačnosti, kdy tělo pokračovalo dál,
ale duše odplouvala jiným směrem.
Josef Kučera is a practicing orthodontist and the author of three collections of poetry in Czech: Polykat peří (To Swallow Feathers, 2019); Nežádoucí účinky ticha (Side Effects of Silence, 2020); and the forthcoming Hranostaj snídá dívku (The Ermine Eats the Girl for Breakfast, 2022), in which these poems appear.
Joshua Mensch is a poet and translator living in the Czech Republic. He is the author of Because: A Lyric Memoir (Norton, 2018) and an editor at B O D Y.
28 June 2022
Leave a Reply